Úvodní stránka > Židovské rodiny > Rodina Neumannova

Rodina Neumannova

Rodiče Emanuela Neumanna (narozen 28. 10. 1889) , Julius a Rozálie Neumannovi, pocházející z Hříškova, zakoupili v Pozdni hospodářství pana Krauze, kde chtěli provozovat obchod. Stavba v horní polovině parcely jim však pro tyto účely nevyhovovala, a proto horní polovinu tohoto hospodářství prodali (v současné době je majetkem pana Ing. Kříže). V dolní polovině hospodářství postavili nový dům, který sloužil jako koloniální obchod a zároveň jako obytná jednotka (č. p. 93). Vedle obchodu postavili také novou chmelnici. Po čase předali obchod svému synovi Emanuelu Neumannovi, který se oženil s Žofií Pondělíčkovou, dcerou majitele malodolů v nedalekém Ostrově. V obchodě prodávala Žofie. Emanuel Neumann vykupoval chmel z okolních vesnic a později pracoval jako skladník v hospodářském výkupním družstvu v Pozdni (ve vedlejší budově současné sokolovny), která měla sídlo v Klobukách.

V roce 1914 byl při vojenských odvodech odveden i Emanuel Neumann. Kronika obce Pozdeň v zápisech z let 1914-1919 uvádí, že se dostal do ruského zajetí. Po skončení války se opět vrátil do rodné obce.

Po roce 1939 byl Emanuel Neumann, spolu s dalšími Židy, vyšetřován za jeho údajné zaměstnání v Klobukách a poskytování mu platu za jeho práci. Celé vyšetřování bylo pravděpodobně na udání.

V únoru 1942 byl pro izraelitskou víru zatčen a převezen transportem do Terezína (22.2.1942). Později byl převezen transportem do Izbici, kde patrně i zahynul. Poslední zpráva o něm je z listopadu 1942. Pozdeňská kronika uvádí, že zde zanechal manželku a dva syny – mladšího Kamila (v době transportu třináctiletého) a staršího (patnáctiletého) Hanuše. Ještě před transportem se však se svou manželkou Žofií rozvedl, aby zachránil ji a své dva syny

Sestra Emanuela, Hedvika Neumannová, se provdala za pana Lisce ze Srbče, Žida, který byl majitelem pekárny, hospodářství a pily. Později se společně přestěhovali do Prahy.

Takto vzpomíná na Emanuela Neumanna pan Jaroslav Urlich:

„Pamatuji se na Emanuela velmi dobře, protože jsem se s jeho oběma syny kamarádil a s Kamilem jsem chodil do jedné třídy. Protože jsem byl syn holiče, pamatuji se, že se k nám chodil dvakrát týdně se holit a stříhat. Všichni občané Pozdně si ho velmi vážili, protože byl velmi slušný obchodník i dával lidem i na dluh, tím právě neměl tak dobré výsledky v obchodování jako v konkurenčním konzumu „Včela“ u Bělských. Celá rodina Neumannových byla náruživými sokoly. Žofie Neumannová byla velice vzdělaná a před sňatkem pracovala v kanceláři pana Jindřicha Marka, majitele dolů v Jedomělicích a Libovici. Později prodávala v obchodě. Protože doma vlastnili velkou knihovnu, půjčovala zákazníkům knihy.

Oba svou činností podporovali divadelní činnost v Pozdni a oba dokonce hráli divadlo. Paní Žofie hlavní role, Emanuel pouze menší roličky. Ve svém obchodě také prodávali lístky na divadelní představení, šibřinky a plesy.

Můj otec, Rudolf Ulrich, jeho přítel , pan pošmistr, Josef Hamouz a bratr Neumann (jak jsme sokolům říkali) se starali o pozdeňské šibřinky, především o výzdobu sokolovny.

Pamatuji se, že se Emanuel s Žofií rozvedl ještě před rokem 1942, aby oba své syny i ji zachránil, ale celá rodina spolu žila až do jeho transportu v roce 1942. Kamil s Hanušem, se kterými jsem chodil do mšecké měšťanky, byli velmi zamlklí až samotářští. Zvláště starší Hanuš to nesl velice těžce. Nikdy ale o svém otci nemluvili. Oba dva se velmi dobře učili, obzvláště Kamil byl velmi nadaný v matematice, ale nikdy ho nenapadlo, že by se hlásil, vždy čekal, až byl vyvolán. Když zůstali v době války sami, trávil u nás doma Kamil hodně času, a býval u nás dokonce i o Štědrý večer. Starší Hanuš s maminkou chodívali do panského dvora k dědovi a babičce Pondělíčkovým.

Později se Kamil vyučil obchodníkem u pana Kozáka ve Slaném, poté pracoval v Jablonci nad Nisou v podniku Jablonex, při zaměstnání absolvoval vysokou školu a byl promován na inženýra. Působil také jako vyslanec v Egyptě. Hanuš vystudoval obchodní školu ve Slaném a pracoval v ČSAD. Později pracoval v ČKD jako vedoucí expedice. Kamil se vždy rád do Pozdně vracel a alespoň jednou v roce dojížděl na setkání do mšecké školy, při které navštěvoval vždy své předky na hřbitově v Hříškově a své tety Hedviky v Srbči. Hanuš, který se přestěhoval do Slaného, si však rodný domek ponechal a po celý život do Pozdně jezdil na víkendy. V současné době již ani jeden z jeho synů již nežije.

Emanuela jsem znal již s pleší, ale v mládí míval kudrnaté tmavé vlasy, jako po něm zdědil jeho syn Kamil. Měl střední postavu. Vždy chodil pěkně oblečen, na tehdejší dobu výjimečně, pamatuji se, že nosil kožený tříčtvrteční kabát. Ke všem byl vždy laskavý.

Do transportu nastoupil v tichosti, s nikým se nešel rozloučit a ani kluci o tom nikdy nemluvili. Než jsme všichni vycítili, že jejich zamlklost byla poznamenána starostmi, které o svého otce měli. Myslím, že se i báli, co bude s nimi. Bylo to znatelné, když přišel rok 1945 a byl konec války, oba kluci se velmi změnili. Konečně z nich opadla ta velká tíha….

Emanuelu je věnována vzpomínka na památníku obětí 1. a 2. světové války.“

Na fotografii můžete vidět syna E. Neumanna, Kamila (dolní řada, 1. zleva)

(Zdroj: soukromý archiv pana J. Ulricha)