Rodina Frankenbuschova
Helena Frankenbuschová, narozena 21.1. 1902, se provdala za Gustava Frankenbusche, který se narodil 12.1. 1897. Společně žili v Peruci v domě č.p. 155 a vlastnili obchod s látkami.
4. 3. 1924 se jim narodil první syn Otta. O tři roky později, 31.3. 1927, přišel na svět druhý syn - Edward .
Před válkou studoval Otta na slánském reálném gymnásiu.
Vedle Heleny a Gustava Frankenbuschových žily v Peruci ještě dvě další rodiny Frankenbuschů, které s nimi byly pravděpodobně v příbuzenském vztahu. Další rodina Frankenbuschů byla velmi bohatá a v Peruci vlastnila krásnou vilu. Třetí rodina Frankenbuschů byla naopak poměrně chudá a živila se vykupováním kůží.
Rodina Frankenbuschova patřila mezi 6 židovských rodin, které v Peruci před válkou žily – rodina Ecksteinova, Brillova, Hellerova, Rosenbaumova a Vohryzkova.
Rodina Frankenbuschova žila v Peruci až do své deportace 22.2. 1942.
Foto: Kopie třídního výkazu Otty Frankenbusche
(zdroj: SOA v Praze, Státní okresní archiv Kladno; Fond Státní československé reálné gymnasium, třídní výkaz za rok 1937/38, třída třetí A, číslo v t.v. 18, Otto Frankenbuš)
Transport
Dne 22.02.1942 byla celá rodina převezena transportem Y č. 96 z Kladna do Terezína. V prosinci roku 1943 byli transportem (Ds, 18.12.1943) převezeni otec, matka a mladší bratr do Osvětimi. Ota byl do Osvětimi převezen až o pět měsíců později (transportem Eb, č. 881, 18.5. 1944).
Osvětim
Od září 1943 do května 1944 dorazilo z Terezína do Osvětimi 7 transportů. Lidé z transportů vypravených z Terezína do Osvětimi od září 1943 do května 1944 byli zařazeni do tzv. "rodinného tábora". Tam se ocitla i celá rodina Frankenbuschova.
V tomto rodinném táboře neprocházeli vězni při příjezdu obvyklou selekcí a rodinní členové mohli zůstat na blízku – proto název „rodinný“ tábor. Chlapci a muži byli umístěni v blocích se sudými čísly a ženy a děti v blocích s lichými čísly. K „privilegiím“ rodinného tábora patřilo i to, že terezínští vězni nebyli podrobeni ponižujícímu rituálu vyholení hlavy a že děti směly přes den pobývat na dětském bloku.
(Tento zvláštní postup souvisel pravděpodobně s nacistickými snahami zakrýt genocidu Židů a také ve spojitosti s návštěvou delegace Mezinárodního výboru červeného kříže v Terezíně. Pozn.: přesný účel rodinného tábora je však dodnes předmětem diskusí historiků.)
Dne 2. července 1944 padlo rozhodnutí o konečné likvidaci tábora. Byla nařízena selekce práceschopných a došlo tím k rozdělení rodin. Odjet mohli jen ti mladí, silní a práce schopní.
A tak dne 7. července bylo 1000 mužů odvedeno do sauny a z ní potom kolem krematorií na rampu, z níž nakonec odjeli z Auschwitz (něm. Osvětim) do Schwarzheide (jeden z pobočných táborů Sachsenhausenu).
Právě do tábora ve Schwarzheide byl převezen také Otta Frankenbusch i jeho mladší bratr Edward.
Zbytek vybraných mužů byl nejpozději do 10.7. převezen do tábora v Blechhammer.
(9. července bylo 2000 žen, které prošly také selekcí, převedeno do ženského tábora BIb (jeden z táborů v BIRKENAU), kde byly umístěny v bloku 25. Byly rozděleny do skupin a následně odvezeny do dalších koncentračních táborů.)
Tábor Schwarzheide (město severně od Drážďan)
V roce 1935 byla mezi obcemi Naundorf a Čornegosda, jejíž lužickosrbské jméno bylo ve třicátých letech změněno na německé Schwarzeide, zahájena výstavba továrny na výrobu benzinu z hnědého uhlí. Nově vzniklý závod byl nazván „Brabag Ruhland“. Závod ležel v oblasti Dolní Lužice, 50 km severně od Drážďan. V červenci 1936 vyrobil tento podnik první dieselový olej, první benzín zde byl vyroben o dva měsíce později. Vzhledem k tomu, že továrna byla důležitým vojenským objektem, byla několikrát bombardována spojeneckými letadly. V květnu a červnu byly na tábor provedeny nálety, které způsobily velké škody. A proto byl provoz továrny zastaven.
1. července bylo převezeno do Schwarzheide 7 německých nežidovských vězňů z koncentračního tábora Sachsenhausen, kteří byli určeni na vedoucí místa vězeňské samosprávy. Jednalo se o politické vězně – táborový starší (Lagerältester), Reinhold Sliwka a později Alfred Kapelke, táborový kápo (Lagerkapo), zapisovatel hlášení (Rapportschreiber), písař pro pracovní nasazení (Einsatzschreiber), Erich Plumenbohm a později Wilhelm Braat, sanitář (Heinrich Röder), skladník a kuchař. Jedním z nejvýznamnějších z nich byl Paul Bergmann. Díky některým z nich se podařilo zachránit životy mnoha vězňů.
V této době si SS vyžádala vězně na odklízení trosek a sutin, a tak zde byl vybudován pobočný tábor Sachsenhausen–Schwarzheide, pro „ubytování“ 1000 dohola ostříhaných vězňů ve věku 18-47 let, kteří dorazili na nákladních vagónech z Osvětimi dne 7. července 1944 (všichni byli oblečeni v pruhovaných mundúrech). Většina z nich byla právě z Protektoráru Čechy a Morava, mezi nimi byl i Otto.
Vězni zde velmi intenzivně pracovali ve zběsilém pracovním tempu až do úplného vyčerpání všech sil (muslmani = podvyživený a duševně otupělý vězeň v koncentračním táboře, který pro tělesné vysílení nebyl schopen práce). Vykládali vagóny, stavěli protiletecké kryty, uklízeli sutě po náletech, vyhrabávali nevybuchlé pumy. To vše probíhalo venku za jakéhokoli počasí - na dešti, na slunci, v mrazu. Vězni byli často nemocní, trpěli zápaly plic, měli omrzliny.
Vstávali v 5:00 ráno, snídali čtvrt litru náhražkové kávy. V 6 hodin následoval ranní apel a po něm odcházeli vězni do závodu. V 10 hodin dostali těžce pracující vězni dva tenké krajíčky chleba namazané náhražkovou paštikou. Oběd dostávali přímo na pracovišti a většinou se jednalo o tuřínovou bryndu, které se také říkalo „polévka Brabag“ či „brabagovka. V neděli dostávali „ajntopf“ s troškou masa a dva brambory na loupačku.
Vězni pracovali 12 hodinových nočních i denních směnách. Volno měli pouze ½ dne za měsíc. Po celou dobu měli minimální příjem stravy a dohlíželi ně velmi sadističtí dozorci.
Mezi nejbrutálnější patřil šestatřicetiletý SS-Unterscharführer Hermann Bleser, který velel pracovními komandu. Jednalo se o štíhlého muže, který tloukl vězně rákoskou po celém těle i obličeji. Vězni mu říkali „Rákoska“. On i ostatní strážní nutili nejmladší vězně, aby pod záminkou pomalého tempa starších vězňů, své spoluvězně fackovali. Když se jim zdály rány dost malé, museli bití opakovat. Za trest byli vězni často biti, kopáni, museli klečet, dělat kliky či dřepy. Mezi nejbrutálnější strážné patřili Schulze a Romejko.
Počet obětí ve Schwarzheide stále vzrůstal. První vězeň byl zabit 14. července 1944. Pokusil se vyměnit za zlatý prstýnek, který propašoval z Prahy přes Terezín a Osvětim do Schwarzheide, za bochník chleba. Strážný si prsten navlékl na prst a nařídil vězni, aby si šel pro bochník chleba, když se otočil, byl zastřel „na útěku“. Další vězeň, jehož příčina úmrtí byla uvedena „otrava olovem, byl nalezen zastřelen za míchačkou betonu. Od července 1944 do konce ledna 1945 zde zemřelo nebo bylo zabito 147 vězňů. Na začátku roku 1945 byla většina vězňů podvyživena, vysílena a vážně nemocna.
Foto: Továrna Schwarzheide
V severovýchodní části německého městečka Schwarzheide byl v letech 1944–1945 zřízen pobočný pracovní tábor spadající pod síť táborů Sachsenhausen. Účelem tábora byla likvidace škod napáchaných spojeneckými bombardéry v kilometr vzdálené továrně na výrobu syntetických paliv z hnědého uhlí – BRABAG. Oblast, kde se na konci druhé světové války tábor nacházel, je dnes součástí průmyslového komplexu továrny BASF.
Zdroj: https://www.mistapametinaroda.cz/?id=224
Blížící se osvobození
Protože dne 3. ledna 1945 Rudá armáda překročila řeku Odru (fronta 130 km), museli vězni začít budovat pancéřové zátarasy. Už v únoru 1945 zde bylo napočítáno 172 mrtvých vězňů.
22. února byli vězni vyzváni, aby se nemocní a práceneschopní vězni přihlásili do rekonvalescentního tábora. Tři stovky vysílených vězňů této nabídce uvěřily. Těchto 300-320 práceneschopných a nemocných mužů bylo 23. února bylo odvezeno v mrazu v otevřených vagónech na „zotavenou“. Otevřené vagony stály dva dny v mrazu na odstavné koleji v Ruhlandu. Muži nedostali po celou dobu žádné jídlo. Mrtví byli převezeni do Sachsenhausenu, zbytek živých byl odvlečen do Bergen Belsenu. Tento transport přežil jediný člověk.
Když se sovětská vojska přibližovala ke Schwarzheide, museli vězni stavět plynovou komoru, která však do provozu uvedena nebyla. Z 1000 můžu zbylo tedy asi kolem poloviny, z níž dne 16. dubna 1945 byli vězni neschopni chůze převezeni do Sachsenhausenu. Jen polovina z nich přežila. Muži, kteří byli schopni schůze, museli nastoupit do pochodu smrti.
Edward zemřel patrně ještě v koncentračním táboře ve Schwarzheide nebo krátce po převozu do Sachsenhausenu. O jeho úmrtí neexistují žádné bližší informace.
Otta patřil mezi ty, kteří byli vybráni k pochodu smrti.
Pochod smrti
18. dubna 1945 začala evakuace tábora Schwarzheide. Byl to jeden z nejdelších pochodů smrti. Trval 19 dnů a vězni překonali 200 kilometrů. Z šesti stovek mužů, mezi kterými byli Češi, Francouzi, Poláci, Holanďané i Němci, se posledního dne války dočkala jen polovina.
Bohužel, Otta mezi ně nepatřil.
Foto: Mapka pochodu smrti ze Schwarzheide do Terezína
Zdroj: Ute Näser, „Swarzheide - nezapomeňte?“, r. 2012
Pochod vyrazil 19. 4. 1945 ze Schwarzheide. Vězni, kteří nestačili tempu, byli zastřeleni.
20.4. urazila kolona 30 kilometrů a přenocovala poblíž města Neustadt ve stodole. 6 vězňů zde bylo zastřeleno.
21.4. byl dobyt tábor ve Schwarzheide. Vězni ušli toho dne 16 km, přenocovali poblíž vrchu Raumichtmühler u obce Saupsdorf ve stodole. Zde bylo opět zastřeleno 6 mužů.
Na tento den vzpomíná Siegfried Zeckel:
„Bydlel jsem v Oberhertigdwalde. Když kolona dorazila, byl jsem zrovna s několika stejně starými dětmi na silnici. Průvod se jen s námahou sunul kupředu. Vězňové táhli dva velké plošinové vozy, jejichž kola bylaopatřena těžkými železnými obručemi. Na oji byly v několika řadách příčně upevněny dřevěné kolíky, tlačené z každé strany dvojicí vězňů, kterých bylo asi celkem 16. Byli v pruhovaných šatech a na nohou měli většinou dřeváky. Esesáci měli na sobě kabáty a ochranné celty s krycím zbarvením…Protože u nás cesta stoupá, esesáci muže, kteří vlekli vozy směrem k Waldhausu, poháněli a bili. Jedna oběť se pod bičem zhroutila. Krvácejícího muže hodili na vůz. Teprve pak jsem zpozoroval, že už tam leželi další.“
Vězeň Jaroslav Kafka na Saupsdorf vzpomíná:
„Zůstali jsme ve stodolách přes noc. Když jsme přišli, vybrali esesáci vězně, kteří ještě mohli chodit, aby odvezli ty, kteří se cestou zhroutili. Komando se nevrátilo.“
22.-23.4. tábořila kolona na saupdorfských statcích.
23.4. ráno byla kolona vězňů doslova hnána přes Hinterhermsdorf do Neudorfu, následně překročila českou hranici a postupovala směrem ke Krásné Lípě. Toho dne ušli vězni 16 km. Dalšího dne se nedočkalo dalších 16 vězňů.
24.4. pochodovala kolona přes Rybniště do Chřibské, kde bylo za hřbitovní zdí zastřeleno 5 vězňů, dalších sedmnáct zemřelo vyčerpáním. Všichni byli hozeni do jedné jámy a zakopáni. Dozorci začali patrně panikařit a vedli vězně zpět přes Rybniště do Varnsdorfu. Jeden z vězňů se během pochodu pokusil o útěk. Za tento pokus byl oběšen. Ostatní vězni se museli dívat.
Ve dnech 24.4.-4.5. byli vězni zavřeni téměř bez jídla v prázdné prádelně ve Varnsdorfu. 1.5. byl nelidským způsobem popraven polský vězeň Blodek, který byl oběšen v drátěné oprátce.
2.5. se mezi dozorci i vězni rozšířila zpráva, že padl vůdce. Esesáci si začali břitvami uřezávat z uniforem odznaky. Když to viděl velitel, nařídil, aby si odznaky okamžitě přišili. Provedením rozkazu byl pověřen krejčí Otto Kraus, za odměnu dostal krajíc chleba.
3. a 4. 5. zemřeli dva vězni a jeden byl zastřelen. Po několika dnech bez jídla dostali vězni „polévku“ ze shnilých brambor. Všichni vězni dostali průjem, který pro nejslabší vězně znamenal okamžitou smrt. Po celou dobu pobytu ve Varnsdorfu se dozorci snažili najít vězně neschopné chůze. Vězni pomáhali svým kamarádům tím, že je ukrývali nebo je položili mezi sebe. I přesto zemřelo v těchto dnech 14 mužů hladem, nemocí či vyčerpáním.
5.5. pobývala celá kolona stále ve Vansdorfu. 220 nežidovských vězňů bylo hnáno směrem na Nový Bor (10.5. byla tato skupina osvobozena u České Skalice). Téhož dne byla ve Varnsdorfu oddělena židovská skupina, která byla 5. 5. 1945 naložena a v otevřených vagonech převezena do České Lípy. Do České Lípy dorazil vlak v 8 hodin 6.5. 1945. Zde stály otevřené nákladní vagony v hustém dešti dva dny. Po celou dobu nedostali vězni žádné jídlo. V České Lípě bylo zavražděno nebo zde zemřelo 17 vězňů.
Mezi nimi byl i Otta. Podle výpovědi Františka Krause, spoluvězně Otty, byl Otta zastřelen 7.5. 1945 ve vlaku u České Lípy.
Všichni mrtví vězni byli odvezeni do lesa za Sosnovou u České Lípy a tam zahrabáni. (V posledních okamžicích se několika vězňům podařilo zachránit své kamarády, kteří byli jen v bezvědomí).
Foto: Svědecký list - Frankenbusch Otta, ČSR, nar. 4.3.1924, Peruc 155
Zdroj: https://db.yadvashem.org/names/nameDetails.html?itemId=1289743&language=en
Po válce byla těla exhumována a pohřbena na židovském hřbitově v České Lípě.
Mezi nimi je na pamětní desce uvedeno i jméno Otty Frankenbusche z Peruce:
Brauchbar Richard: *1. 1. 1902 z Prahy, 85249. Fleischer František: *1899, 85353. Frankenbusch Ota: *4. 3. 1924 z Peruce (Louny), 85368. Ganz Petr Anton: *17. 7. 1918 z Prahy, 85419. Friedmann Eduard: *1. 7. 1902, 85380. Hellmann Hanuš:*23. 6. 1905, 85489. Kominík Leon: *27. 1. 1917, 85638. Dušák František: *4. 1. 1921, 85282. Feldmann Israel: *30. 10. 1910, 85328. Lederer Emanuel: *10. 8. 1908, 85696. Lederer Viktor: *9. 3. 1906, 85707. Neumann Adolf: *9. 2. 1918, 85805. Neumann Hanuš Pavel: *4. 11. 1923, 85809. Pless Jan: *25. 12. 1915, 85841. Rosenbaum Kurt: *19. 9. 1906, 85918. Stadler Karl: *27. 8. 1923. Wiener Hans:*20. 10. 1923, 86135. Některá jména na pomníku jsou počeštěna.
V roce 1978 nechali českolipští komunisté původní malý židovský hřbitov zbourat. Dnes na tomto místě najdeme areál základní školy Špičák.
Nový pomník s náhrobními kameny tu znovu vyrostl až v roce 2004.
Foto: Pomník obětem pochodu smrti u Sosnové (asi 1 km v lese za obcí, mimo cestu, směr Peklo)
Zdroj: https://www.vets.cz/vpm/20873-pomnik-giuseppe-pizzo/
Také mladší z bratrů, Edward, válku nepřežil. Zemřel na konci války v roce 1945. Válku přežili oba rodiče – Gustav i Helena. Helena, které v táboře známí přezdívali „Peta“ nebo „Teta“, se dočkala osvobození v Bergen–Belsenu. Po válce se oba přestěhovali do Loun. Gustav zemřel v roce 1964 a Helena 11.8. 1980. Oba jsou pochováni na židovském hřbitově v Lounech.
Foto: Pomník rodiny Frankenbuschovy, Židovský hřbitov v Lounech
Otta 1924 – 1945
Gustav 1897 - 1964
Helena 21. 1. 1902 - 11. 8. 1980
Zdroj: https://www.chewra.com/keshetnew/kweb/tomb_detail.aspx?tomb=19430&kid=0
Zde je seznam těch, jejichž poslední bydliště před deportací byla Peruc:
Emanuel Brill narozen 18.03.1864 zahynul
Emil Brill narozen 16.06.1886 zahynul 14.05.1942 Terezín
Adéla Brillová narozena 13.02.1894 zahynula
Arnošt Eckstein narozen 07.06.1891 zahynul
Emilie Ecksteinová narozena 23.03.1896 zahynula
Herta Ecksteinová narozena 23.06.1927 zahynula
Edvard Frankenbusch narozen 31.03.1927 zahynul
Julius Frankenbusch narozen 04.03.1893 zahynul 30.08.1942 Majdanek
Ota Frankenbusch narozen 04.03.1924 zahynul 07.05.1945 Schwarzheide
Anna Frankenbuschová narozena 25.08.1888 zahynula
Irena Frankenbuschová narozena 21.10.1921 zahynula
Marta Frankenbuschová narozena 10.07.1920 zahynula
Emilie Hellerová narozena 01.12.1885 zahynula
Ivo Rosenbaum narozen 15.10.1934 zahynul
Pavel Rosenbaum narozen 27.08.1902 zahynul
Helena Rosenbaumová narozena 23.10.1875 zahynula 09.05.1943
Anna Vohryzková narozena 15.07.1868 zahynula 19.03.1942 Terezín
Zdroje textu:
Z pátrání paní Šárky Bartoňové...
Telefonát Evy Ecksteinové
NÄSER, Ute, GEARTNER, Hans a FUCHS, Aleš. Swarzheide – Nezapomeňte! Praha: Faun, 2012, 186 s. ISBN: 978-80-86275-85-3
Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-5101-08280, pomník přidal: Arno Glaser
OÚ Sosnová
nigel.de/heaftlingsliste
db.yadwashem.org
https://www.eperuc.cz.web1.web4ce.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=2477&Itemid=60
Schwarzheide, pobočný tábor koncentračního tábora Sachsenhausen - Jakov Tsur