Úvodní stránka > Pocity

Literární práce inspirované filmem

(Dokumentární film Svět ve válce - 20. GENOCIDA)

Svět ve válce

Z posledních sil jsem vzala do náruče své zděšené dítě. Rány se zdály být blíž a blíž. Věděla jsem, že brzy přijde čas. Od smrti nás dělilo posledních pár kroků. Byli jsme nuceni se svléknout. Tisíce nahých těl z jejichž zad krutě vystupoval obrys páteře. Bledá těla se postupně kácela k zemi, až se i před námi objevil ten, který dokázal nemilosrdně zmáčknout spoušť. Několik dalších výstřelů mi vzalo moji rodinu. Na mé nohy se mi zřítil můj otec a i má půvabná sestra náhle klesla k zemi. Rychle jsem zavřela oči, tisknouc svoji holčičku co nejblíže k sobě. Nemohla jsem uvěřit, že tomuto někdo dokáže říkat svět! Těsně vedle mě jsem uslyšela ohlušující výstřel. Myslela jsem si, že je konec, ale stále jsem slyšela tichý vzlykot mé holčičky a v mé hrudi pravidelně bilo srdce. Bála jsem se otevřít oči, avšak tomuto okamžiku jsem příliš nerozuměla. Znovu se ozval výstřel. Tentokrát se zdál být tichý, uklidňující, snad to bylo proto, že právě díky němu jsem i já klesla k zemi. Padala jsem někam hluboko, hluboko obklopena nevýslovnou tmou. Myslela jsem, že tohle byla smrt, ale pod sebou jsem nahmatala měkká těla. V tu chvíli jsem si uvědomila, že stále cítím bolest..

A co si já o tomhle mám myslet?! Narodila jsem se ve stejném století, dívala se na film, z kterého mi přeběhl mráz po zádech, avšak něco podobného si ani v nejmenším nedokáži představit. Nechápu svět pár politiků, kteří snesli pohled na mrtvá těla. Přes rty zarostlé knírem prošlo pár bouřivých slov, která dokázala ovládnout svět. Potřebovali „dokonalý“ svět a tak nechali lidem vidět žebra?! Pro světlý vlas a pár modrých očí dokázali poslouchat pláč a bolest ostatních?!

Bez sebemenšího soucitu pozorovali hroby nevinných?!

Neuvěřitelné!

Tento film se mi alespoň pokoušel ukázat, jaké to vážně bylo. Dokument, díky kterému jsem mohla poslouchat slova těch, kterým se podařilo přežít. Vidět ženu, která strávila noc v hrobě, ale přežila. Tělo vysokého muže, který měl po svém osvobození z koncentračního tábora pouhých 42 kilogramů. Pohled na oběšené Židy, kteří museli tento svět opustit kvůli tomu, že se jim na hrudi zatřpytila zlatá hvězda.

Ale je to už dávno. Kolem tábora se již zazelenala tráva, ale vzpomínky tam navždy zůstanou. Zhlédnutí tohoto filmu mě neskutečně šokovalo, ačkoli to z celé té hrůzy bylo jen „pár záběrů“.

UTRPENÍ!

Barbora Tomášková

Ta zubožená těla

Před chvílí jsem dopsala článek a na konci zněla ta strašlivá slova, ta strašlivá čísla. Sto dvanáct tun rozdrcených lidských kostí, sedm tisíc kilogramů vlasů. Jak strašné. Už několikrát mě napadlo, jak se mohli cítit ti vojáci, ti kteří tohle měli na svědomí. Měli své vlastní děti, ale jiné dítě klidně zastřelili? Uplakané oči, zubožená těla, nemocné hlasy, copak jim to nevadilo? Nejspíš jim dodávali ještě větší sebevědomí. Přitom to byli tak ubozí lidé! Zmáčknou kohoutek od pušky a zničí další život a způsobí několikátý násobek slz. Viděli ty nevinné lidi od začátku až do konce umírat a nepodali jim kelímek vody, nedali jim lék. Ta hubená vyzáblá tělíčka dětí, která ztratila své maminky, tatínky, domov, jméno. Číslo 98273, to si může přečíst každý a málokoho napadne, že to mohl být nějaký lidský osud, člověk, který třeba dokázal moc věcí, ale během pár vteřin, co mu toto číslo přidělili, se jeho život proměnil v utrpení. Někteří bojovali o svůj život až do konce, jiní prosili, aby je zastřelili hned. Nedivím se, trpět v těch obdélnících s obvodem ostatních drátů celé roky? To přece nejde.

Jak je toto téma smutné, jak je toto téma kruté, strašné, šílené, stresující. Stalo se to. A nikdo z nás nedokáže popsat, jak se cítili ti lidé. Byli tak stateční a nám všem by měli jít příkladem.

Pocity z války

Možná jsme kvůli tomu smutní.

Možná se díváme na filmy, které jsou pro nás moc silné.

Možná kvůli tomu spadne i slza.

Možná je ale ten důvod, proč tyhle věci děláme natolik silný, že jsou slzy na místě.

Určitě.

Když se opět začne mluvit o podobném tématu, je mi z toho smutno, často i zle. Přemítám nad tím, čemu my v téhle době říkáme „problémy“. Lidé umírali, trpěli, nemůžeme zapomenout.

Nelze zapomenout na to, jaká je naše minulost. Minulost našich předků, možná i našich rodin. Na tisíce bledých těl, z jejichž zad krutě vystupoval obrys páteře. Na tolik nevinných životů, kteří ve válce klesly k zemi. Na pláč trpících dětí, tiché nářky a šepot modliteb.

V sutinách paměti stále žijících Židů se stále skrývá jeden obraz. Obraz jasný, čitelný, bez sebemenší šmouhy či rozmazaného místa. Obraz, který obyčejná paměť nemůže rozmazat. Obraz temných vzpomínek a šedých stínů minulosti. Šmouhy bezmoci a srdceryvných myšlenek. V žilách tohoto obrazu stále proudí krev. Krev teplá, hořká, krev vzpomínek.

Rozhodně si myslím, že je jen dobře, že se nad tímto tématem tak často zamýšlíme a i že právě teď pracujeme na podobném projektu. Vzpomínáme na absurditu toho, co se před lety stalo a přemýšlíme nad tím, že si nic podobného ani v nejmenším nedokážeme představit! Myslím si, že můžeme být jedině rádi, že jsme se narodili až v pozdější době..

Barbora Tomášková

Genocida

Píše se rok 1940-1945. Nikdo si nedokáže představit, co v této těžké době museli někteří lidé prožívat. Příběh mluví hlavně o Židech, kteří jeli do koncentračních táborů a jak v nich přežívali. Je až k neuvěření, co se tehdy dělo. Přežívali jen ti nejsilnější. Mohli také přežít blonďatí a modroocí lidé. Měřili se podle ramen, nohou a hlavy, tak poznali, že jsou dostatečně silní, aby mohli pracovat či bojovat. Děti se již od dětství učily opovrhovat Židy. Hledaly mezi sebou rozdíly. Když byli Židé zajati, neměli ani jméno, stali se pouze číslem. Vlaky jezdily do koncentračních táborů. Mnozí už umírali ve vlacích, kde se nedalo dýchat. Ostatní buď pracovali do vyčerpání, nebo umřeli v plynových komorách. Hrozné bylo, že si tímhle musely projít i děti. Neměly vodu ani chléb. Byly téměř vyhublí. Za pašování potravin byl krutý trest. Židé museli nosit Davidovu hvězdu, aby tak byli lehce rozpoznatelní. V roce 1940 Němci udeřili na západ. Kolem deseti tisíc lidí muselo opustit svůj domov. Židé byli donuceni odejít do ghetta, kde žily v jedné místnosti až tři rodiny. Koncentrační tábory byly plné Židů. Bylo rozhodnuto, že všichni Židé skončí v plynových komorách. Někteří lidé nevydrželi to utrpení a raději spáchali sebevraždu v elektrickém ohrazení.

Co jsme viděli?

Viděli jsme křížení lidských osudů v nenávistném sledu, jež vyvrcholilo absolutní genocidou.

Viděli jsme, jak jediný ideál dokázal rozpoutat absolutní peklo. Jediný člověk měl sen o dokonalé rase a náš jediný svět zažil dokonalé časy temna.

Viděli jsme odvrácenou stranu lidskosti.

Krutost. Nenávist. Chtíč. Strach.

Mystifikace a vyhlazování jednotlivých národnostních skupin.

Viděli jsme tu nejstrašlivější válku všech dob. Nebyl to pouhý boj o území, ale boj o základní lidská práva, jež nás odlišují od zvířat.

Byl to útrpný boj, ke kterému nikdy nemuselo dojít.

Byl to boj lidí.

TEMNOTA, HROZBA, OBOJEK

PROČ???