Rodina Kohornova

Marta Kohornová se narodila v Duchcově (narozena pravděpodobně kolem roku 1921). Její otec, Otto Kohorn, se narodil v Duchcově 24. července 1894 a její matka, Rivka Kohornová - rozená Delfiner, se narodila roku 1896 v Sereth v Bukovině.

Marta měla dva sourozence, sestru Judith Kohornovou (narozena 29. srpna 1927) a bratra Heinze  Kohorna (narozen 26. června 1935 v Duchcově).

Rodina Kohornova se po Křišťálové noci roku 1938 odstěhovala z Duchcova do Slaného, kde nalezla "azyl" ve Kvíčku v domě č. 112. u JUDr. Poppera.

Ve Slaném Marta navštěvovala slánské reálné gymnázium, do kterého nastoupila 20. října roku 1938. Již 20. března 1939 studium ukončila.

30. dubna 1939 odjela celá rodina do Prahy, odkud cestovala 1. května vlakem do Vídně. Z Vídně se po Dunaji plavila parníkem do bulharského přístavu Sulina a posléze do Černého moře. Odtud pokračovala na palubě nákladní lodi Frossula. Na otevřeném moři musela celá rodina překonat provazový žebřík z Frossuly na další nákladní loď - Tiger Hill. Teprve 2. září 1939 celá rodina vystoupila na palestinském území. Všichni cestující na lodi byli odvezeni do vojenského tábora Sarafand poblíž Tel Avivu. Někteří zdraví muži byli odvedeni do armády, mezi nimi byl pravděpodobně i Otto Kohorn.

V roce 1939 bylo MUDr. Otto Kohornovi 45 let, manželce Rivce (Rebecce) 43 let, dceři Martě 18 let, dceři Judith 12 let a malému Heinzovi (Zwi nebo Zvi) pouze 4 roky.

Marta Kohornová se v Izraeli roku 1941 provdala za Harryho Rotha. Poznali se již v době, kdy cestovali na lodi plné emigrantů do Palestiny. V té době měla Marta dlouhé hnědé vlasy a hnědé oči a Harrymu se zalíbila na první pohled.     V Palestině se Harry Roth živil jako promítač filmů pro britskou armádu. Když vydělal prvních 100 liber rozhodl se, že se s Martou ožení. Po svatbě (1941) se jim v roce 1943 narodil syn - Gil. Rodina Rothových žila zpočátku ve velmi špatných podmínkách. Teprve po narození syna získali jeden pokoj s kuchyní na balkóně. Rodina trpěla také nedostatkem potravin. Když pro ně byla situace již neúnosná, rozhodli se k odchodu z Izraele. Se svým manželem Harry Rothem a synem stále plánovali návrat do Čech. Ale po smrti otce Marty, Otto Kohorna, který se po válce vrátil do Duchcova, kde také zemřel,  se rozhodli emigrovat do USA, odjeli do Connecticutu, kde žil jejich bratranec. Nejprve  se usadili v Norwalku a posléze ve Westportu. Začátky nebyly vůbec lehké. Harry se snažil uživit rodinu ze všech sil. Nejprve vykonával 3 zaměstnání. Za vydělané peníze  si koupili obchod. Později zakoupil parkoviště, zřídil realitní kancelář a založil hotel Hamar, jehož název vznikl z počátečních písmen jejich křestních jmen

- Harry a Marta. Podle dostupných zpráv tento hotel stále vlastní.

Matka Rivka zemřela roku 1986 v Tel Avivu v Izraeli.

Zdroj: https://news.google.com/newspapers?nid=1916&dat=19980508&id=mnkhAAAAIBAJ&sjid=2YkFAAAAIBAJ&pg=3181,951214

Otto Kohorn se pravděpodobně vrátil do rodného Duchova, kde zemřel 21. prosince 1947.

Matka Rivka zemřela roku 1986 v Tel Avivu v Isreali.

Foto: Dům ve Kvíčku, kde Marta Kohornová bydlela

Zdroj: Jana Hokovská

Křišťálová noc v Duchcově

Večer dne 9. listopadu zhasla ve městě světla. Na pět set ordnerů pochodovalo ulicemi a demonstrovalo za odchod Židů a Čechů. Všechny neněmecké obchody byly vyplundrovány a zboží zčásti rozkradeno a zčásti zničeno. Jen některé židovské obchody, pro něž již byli jmenováni němečtí arizátoři, byly uchráněny. Železné rolety byly vypáčeny, výlohy rozbity. Podobný osud potkal i obchody české. Česká Kuncířova restaurace byla zcela zdemolována. Češi a Židé byli biti, týráni a bráni do vazby. Stejně tak byli ale zatýkáni i Němci, kteří při těchto výtržnostech, které ovšem formálně neměly oficiální posvěcení, asistovalo bez zásahu několik set mužů německé posádky a gestapa."

"Jelikož úhony přece jen doznaly i některé německé a již arizované obchody, němečtí obchodníci, arizátoři a komisaři českých živností žádali odškodnění. Proto byla ve městě zřízena kancelář, jež v následujících dnech pracovala a vyplácela podpory a náhrady za zničený majetek. Židé a Češi byli samozřejmě z těchto náhrad vyloučeni. Dodatečně byl také zatčen a předán do koncentračního tábora bývalý místostarosta Belšán, trpící těžkou ledvinovou nemocí... Tak líčil policejní informátor po návratu do vnitrozemí situaci v pohraničí v listopadu 1938."

Zdroj: Jaroslav DRBOHLAV: Duchcov a Židé. U příležitosti 60. výročí událostí křišťálové noci dne 9. 11. 1938. pro město Duchcov Sdružení Ex animo Duchcov: Duchcov 1998, s. 14 (citát pochází z: L. Kocourek: Křišťálová noc v Duchcově, Průboj, Ústí nad Labem, 26.-27. 11. 1988)

Jak popisuje putování do Palestiny známý novinář a publicista Bedřich Utitz:

Ještě před příchodem německých vojsk do okleštěného Československa se vědělo o protižidovských nařízeních v Německu a Rakousku a židé byli už od roku 1938 ze strany Čechoslováků perzekuováni. Byli vyhazováni z práce ve státním sektoru nebo jim bylo přezkoumáváno občanství, pokud je získali za první republiky. Někteří židé tušili, že je může čekat neblahá budoucnost a musí proto ze země odejít. Jednou ze šancí k útěku byla cesta do Palestiny se společností sídlící v pasáži Černá růže v Praze Na Příkopech. Utečencům v té době nahrávalo politické ovzduší. Němci se chtěli židů zbavit, ale zatím nenásilnou cestou.  Jedním z přímých účastníků cesty byl i Bedřich Utitz. Narodil se 20.11.1920 ve Vídni do židovské rodiny původem z Čech. Otec byl firemním prokurátorem a po krachu firmy se rodina Utitzů v roce 1931 přestěhovala do Prahy. Bedřich Utitz vychodil německé gymnázium a jeden z bývalých spolužáků ho v roce 1939 zavedl do pasáže Černá růže. 

Díky organizaci se za poplatek dostávali do zahraničí nejen židé, ale i další občané protektorátu. Cestující nastoupili 30. dubna 1939 do vlaku, který je dopravil z Prahy do Vídně, kde na Dunaji čekala výletní loď. Po nastoupení všech klientů byla loď plná k prasknutí – na její palubu se muselo vejít několikanásobně více lidí než by mělo být. To byl však ten nejmenší z problémů, které na cestující čekaly. 

Špatná organizace plavby se ukázala hned v bulharském přístavu Sulina, v ústí Dunaje do Černého moře. Z poměrně luxusního výletního parníku museli cestující vystoupit a čekat několik dní, než mohli jet dál v podstatně horších podmínkách na nákladní lodi Frossula. A nebyla to jediná neplánovaná zastávka. Další byla na francouzském mandátním území v Bejrútu. Ovšem po 6 nedělích poslal velitel přístavu cestující zpět do Frossuly. „Že už nebude živit 400 nebo kolik uprchlíků a ať jedou pryč,“ vzpomíná Bedřich Utitz. Teprve po zjištění, že stravu hradí sionistické organizace, vzal cestující zpět do přístavu. Bedřich Utitz chtěl v Bejrútu narukovat do armády a přihlásil se s dalšími 30 vojáky do cizinecké legie, ale ani jeden z nich tehdy nebyl přijat. Nesplnitelnou podmínkou byla společná služba v československé jednotce. 

Na palubě Frossuly Foto: Sbírka Post Bellum

Cestující se opět dostali na širé moře, kde se kapitán Frossuly dohodl s polskými sionisty a cestující měli přestoupit na loď nesoucí název Tiger Hill. „Tak jsme lezli na otevřeném moři, včetně starých lidí, i se zavazadly, po provazových žebřících dolů do člunu, s člunem k další lodi a zase po provazovém žebříku nahoru. Tam bylo asi 300 mladých sionistů a pro nás nebylo v podpalubí místo, tak jsme se ukládali na palubě. Už to nemělo dlouho trvat“, popisuje situaci Bedřich Utitz. Strádání cestujících však nebylo ani zdaleka u konce. 

Palestina byla od první světové války britské mandátní území a své hranice si Britové pečlivě hlídali. Jejich lodě plující na moři se nad ničím nerozhodovali a po spatření Tiger Hillu začali na loď střílet. Několik polských sionistů tak našlo na moři svou smrt. 

Po četných peripetiích se cestující dočkali dobrého konce. Kapitán ukázal několika mladým lidem jak řídit loď, namířil ji na pevninu, skočil s posádkou do malého člunu a odjel se svým mužstvem pryč. Loď následně přece jenom přistála nárazem do měkkého písku. Celá cesta, i kvůli zastávkám, trvala 4 měsíce a klienti Černé růže si poprvé mohli stoupnout na vysněnou palestinskou půdu až počátkem září 1939. To byl však pro mnohé pouhý začátek. Cestující byli odvezení do Sarafandu, vojenského tábora poblíž Tel Avivu, kde někteří z nich byli odvedeni do armády. Většina, včetně Bedřicha Utitze, však měla střevní onemocnění papatači a v daný moment nebyli schopni nastoupit vojenskou službu. Po vyléčení byla odvodní komise pryč a emigranty čekal civilní život. „Tam nás zaregistrovali a vydali průkazy. Pak jsme se dostali ven, bylo to dobře organizované, a my mladí jsme byli ihned registrovaní jako nezaměstnaní. Dostali jsme podporu v nezaměstnanosti, ale museli jsme se každý den hlásit na místě, kde se rozdělovala práce. Potom jsme dostali baráček a chodili jsme na práci. Tam jsem byl tak dlouho, až mě konečně povolali na vojnu“, dodává Bedřich Utitz. 

Zdroj: https://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/718857