Rodina Ecksteinova

   Luděk Eliáš, vlastním jménem Eckstein, se narodil 29.7. 1923 ve Slaném. Jeho rodina však pocházela ze Dvora Králové. Tatínek, Josef Eckstein (narozen 30.6. 1886 ve Slivenci), a maminka Eliška Ecksteinová (narozena 7.11. 1886) se usadili v Lacinově ulici č.683, kde otec provozoval cihelnu.  Rodiče Luďka k židovství nijak nevedli, a on dokonce v dětství ani netušil, že je Žid. Po ukončení obecné školy nastoupil na slánské reálné gymnázium, na kterém studoval i jeho bratr Zdeněk. Zdeněk odmaturoval ještě před okupací. Luďka zastihl začátek okupace v kvartě. Po jejím ukončení však rodina rozhodla, že bude pro Luďka lepší, když se vyučí číšníkem. Po Mnichovu již Luděk ve Slaném nepobýval. Bydlel tam, kde vykonával praxi- nejprve v Praze, později v Brandýse nad Labem (poslední praxi vykonával v židovské kavárně v Celené ulici v Praze). Do Slaného jezdil jen na návštěvu. Rodiče sice uvažovali o emigraci, ale s její přípravou začali již pozdě.  V roce 1941 byl Luděk nucen  vrátit se do Slaného, zde pracoval jako dělník a topič v cihelně, která byla v té době již arizována. Později pracoval jako dlaždič, přidavač ve stavební firmě a koncem roku 1941 nastoupil do libušínských dolů jako havíř. Luďkův bratr v té době onemocněl tuberkulózou a rodina se ocitla  v tíživé ekonomické situaci.

    Až do své deportace v roce 1942, kdy byl transportem odvezen s celou svou rodinou do Terezína, pracoval  na libušínské šachtě. V Terezíně byl na jaře 1942 vybrán do pracovní skupiny, která měla pracovat v dole. Byl převezen do Libušína, kde pracoval pod dozorem protektorátního četnictva v dole, často až v šestnáctihodinových směnách. Přes přísný zákaz stýkat se s místním obyvatelstvem navázal kontakt s bývalým zaměstnancem otcovy továrny, strojníkem Gregorem. Tento strojník mu tajně nosil balíčky jídla, které Luďkovi posílala jeho teta. Zanedlouho bylo spojení odhaleno. Celý případ byl vyšetřován a hrozilo, že bude předán gestapu. Vrchní strážník však pravděpodobně hlášení podřízeného zničil. Luděk vyvázl bez potrestání.

Z Libušína se v létě 1942 vrátil opět do Terezína, kde byl zařazen do pracovního oddílu hrobníků. V Terezíně poznal svou budoucí ženu Evu Langrovou. 18. května 1944 byl odvezen i s bratrem Zdeňkem  transportem „Eb“ do Osvětimi-Birkenau. Jejich rodiče byli také převezeni z Terezína do Osvětimi 9.10.1944 transportem „Ep“. Pravděpodobně zahynuli ihned po příjezdu v plynové komoře.

V Osvětimi dlouho nepobyl, neboť byl po dvou měsících odvezen do menšího tábora u obce Schwarzheide blízko Drážďan. Zde se setkal s kamarádem ze studií  Slaňákem Vladimírem Benešem, který byl však ve zbědovaném zdravotním stavu a válku po dalším transportu již nepřežil.

Luděk se Zdeňkem měli větší štěstí. Přežili i krutý pochod smrti ze Schwarzheide do Varnsdorfu. Zde je v hrozném zdravotním stavu naložili na vlak a vezli do Litoměřic. Odtud došli opět pěšky do Terezína, kde se dočkali osvobození. V Terezíně sebral poslední síly a na sovětském tanku se dostal 10. května do Prahy.

Po válce působil jako herec, režisér a ředitel divadla v Ostravě.

Fotografie č. 3: Kopie katalogového listu Zdeňka Ecksteina z obecné školy

(zdroj: Státní okresní archiv Kladno; fond: Státní československé reálné gymnasium, třídní výkaz za rok 1937/38, třída 7., číslo v t.v. 8, Zdeněk Eckstein)

Zdroj:

Slaný a Slánsko v letech 1939-1945, sborník z historické konference Slaný 2010, Židé ve Slaném za nacistické okupace, Mgr. Blanka Rozkošná, Příběh tragédie i přežití – holocaust a slánští Židé, Mgr. Milan Hes str.7-23, vydalo Vlastivědné muzeum ve Slaném ve spolupráci s Městským úřadem Slaný, Slaný 2011